Podzimní romance

Jednou, když šel jsem parkem, v němž ze stromů zlatavé listí se sypalo,
Vítr mi vlasy něžně rozčísnul a listí javorové se přede mnou v koberec skládalo.
Šel jsem rozjímaje o sobě, o životě svém, jenž doposud jsem prožil.
Zabrán ve svých myšlenkách kráčel jsem a žalem se soužil.

Náhle však zaslechl jsem stříbřitý smích,
Ptal jsem se sám sebe, komu by asi mohl patřit?
Kráčel jsem tedy po koberci z listů javorových,
až došel jsem k tomu místu, odkud vycházel ten krásně zvonivý dívčí smích.

Přivedl mne až k starému altánu,
Kde svěží a neposedný větřík srážel k zemi poslední listy ze starých platanů.
V tom starém krásném stavení,
tančila překrásná dívka, snad větru pro potěšení.

Listy kolem jejího těla vířili,
Jak v letním parném dni, na louce motýli.
Nevím, co to způsobilo,
Že moje srdce po té krásce zatoužilo.

Nevím, čím to mohlo být,
Já její rty na těch svých, zachtěl mít.
Pozorujíc ji tiše, její vlasy, jak stříbrný vodopád,
Na jehož konec, je velmi, velmi dlouhý pád.

Její oči, jak kůra stoletých dubů,
V jejichž rýhách skrývá se moudrost a převeliká moc pradávných mágů.
Její tělo, štíhlé a klenuté,
Při pohledu na něj nemohu myslet na jiné.

Jak krásně ve vírech listů se vlnilo,
Jak by ni lidské nebylo.
Mezi něžnými prstíky vítr jí proplouval,
Jak milenec ji krásně objímal.

Tak objímat chtěl jsem jí já, rty její líbat v podvečerním slunci,
S jejími vlasy si pohrávat, něžněji nežli ten vítr, hladit její tvář něžněji nežli ten paprsek milí.
Avšak strach se mě jímal, když uzřel jsem takovou krásu,
Neměl jsem odvahu otázat se jí na lásku.

Tak stalo se, že jsem svou šanci promarnil,
A příštího rána ji s jiným mužem v objetí, spatřil.
Tak zůstal jsem opět jen já
A moje samota trýznivá…