Ohnivý ptáčku

Můj třepotavý ptáčku,
uletíš mi z natažené dlaně,
babičky obdivují tvou hbitost,
sedíš si v načechraném mráčku,
vidíš, že zešedly mi skráně,
je ve mě smutek, ve mě lítost.

Dobíhám tvůj krok, musí být těžký,
vystouply mi vrásky a zkrabatělo tělo,
neumím lítat k oblakům jako ty,
projedu se na rámu koloběžky,
a budu jako dítě, které chtělo
prožít svůj sen a nepocítit mrákoty.

Můj rozlítaný ptáčku,
stále nemáš čas ani 5 minut,
a mně se po tobě tolik stýská,
daruji ti svou oblíbenou hračku,
anebo zahraji divadlo ze stínů,
venku se čerti žení, hřmí a blýská.

Vodotrysk na podzim usíná,
studánku jsme vyčistili z nánosů,
a ozdobili hroby věnci a květinami,
jsem vrchem hor, návrší i dolina,
čekám tě trpělivě uprostřed mostu,
nenechám se přemoct hodinkami.

Můj přelétavý ptáčku,
vedeš mě cestou temných zdí,
a věříš mi, že ji snad zvládnu,
i v blátě rozpoznám tvou značku,
čekám, kdy se pro nás rozední,
a pozoruji tě z povzdálí, pokradmu.

Nemohu přestat věřit v pohádky,
nemohu zradit své srdce bijící,
nechci tě zranit, nechci tě ztratit,
musím se vymanit z osnovy matky,
nastavit všem kolem jasnou hranici,
platit školné, jen ať se mohu vrátit.

Můj milovaný ptáčku,
v barevném podzimu, spadaném listí,
a v nekonečnu trápení, kdy chybí slzy,
neslyším na výmluvy, na vytáčku,
všichni to jednou zjistí, i ty to zjistíš,
a snad i pro nás v této chvíli bude brzy.

Víra, trpělivost, doufání, pokora,
a láska, ta ze všeho nejdříve a nejvíce,
nás k sobě přiblíží jak póly magnetu,
tančíme od sebe k sobě, pořád dokola,
až protančíme všechny střevíce,
pak z kopretin a černé jeřabiny ti věnec upletu.