Plamínek svíce...

Seděla jsem sama ve svém pokoji, jenž potemnělí byl …
Seděla jsem u stolu a jen malá svíčka temnotu osvětlovala.
Její krásně se kmitající rudý plamínek,
Zářil do tmy, jak vzácný kamínek.

Obdivovala jsem jeho mihotavou krásu
A při tom naslouchala něčímu krásnému hlasu.
Ten hlas něžně mě konejšil, ať napiju se vína,
Zahodím smutek, nesluší mi prý jeho nálada temně teskná.

Náhle ruka přisunula ke mně číši,
Pohladila mě po tváři, a v světle jsem uzřela oči čísi.
Jsou tak krásně zářivé, jiskra v nich plane,
Pak uzřím v stínu i kus jeho tváře a záblesk kštice plavé.

V duchu ptala jsem se plamene svíce,
Jakéhopak přivedla to ke mně cizince?
Plamínek číši osvětlil, jakoby říkal,
„napij se, ve víně pravda se skrývá, zahoď konečně svůj žal.“

Uposlechnu tedy hlasu svíce i záhadného cizince,
Jenž k opilosti mě nebádajíce.
Náhle vše se osvětlí, mé oči stíny prozřou, a já vida válečníka,
Co vyzbrojen je stříbrným mečem a nosí amulet vlka.

Ten muž ruku ke mně vztahujíc,
Se slovy: „Pojď mé náruči i mé zemi vstříc.“
Od stolu vstala jsem, svou malou ruku do jeho jemně jsem vložila,
A k jeho mužné hrudi přitáhnout se nechala.

Ještě před slunce východem,
Stala jsem se na jeho krásné lodi vzácným hostem.
On do své země, tam někde na sever,
Jako svou ženu a královnu si mě odvážel.

Malá svíčka v temném pokoji jen tiše plápolá,
Neb můj příběh již dávno dovyprávěla.
Pomalu tam sama dohořívá,
A trýznivý podzimní čas zažehnává.