Proud mysli...

Jako splašený kůň plula bych po vlně vášně a rudé mlhy by nás obklopily ze všech stran, jen aby splašily oheň proudící v našich žilách utápějících se zpěvem fénixových tajných vzdušných zámků.
Unesla bych tě na jeho křídlech a doufala v zatracení těch per, jež píšou naše životy, neboť barva nevinnosti nám není předurčena.
Odjinud než z našich duší nebrala bych duhu.
A na těch stráních bez naděje v prohru oddala bych se ti a ty bys mě přijal bez výčitek, protože marnost je boj o beznaděj a kdo jiný by to věděl lépe než ten co mění život bez předsudků.
A jen jedno slůvko vypustit už bys byl němý, ale co je němota proti slepotě srdcí, jež jsou rozpůlena?
Já vím. Dvě slova. A svět se převrátí. V hlavě zní hukot od splašeného srdce a nikdy víc si nemůžeme být jisti zdali to byla skutečnost nebo jsem jen v našich myslích rozžehla duhu.