jediný krok

nech nekonečnost spolknout tě
jako vteřinu všedního rána
aby jedinej okamžik
pohledu mezi mužem a ženou
zůstal navždy zářit
mezi vzdálenými světly
nočních výprav

rozevřené hrdlo volnosti
hučí jako splašená řeka
a ta výška je nic proti
vzdálenosti k jejímu
něžnému doteku

zas vodit ji můžeš loukou
kde v trávě dýchá slunce
tam se leskne její nahé tělo
a stébla kolem se klaní
a ohnivý kotouč raději
mizí za okraj lesa
a jen mezi stromy občas
ze zvědavosti vykoukne

vše se zahalí stínem
řeka se valí přes kameny
a promlouvá k tobě, říká:
"Neváhej, přijmu tvé slzy
za své, však se podívej
nebudou zde samy."

jediný krok
a ten pohled
mezi mužem a ženou
navždy zmizí