Víla pod nebesy.

Hladím struktury
jejích smyslů
a každá myšlenka
příjemně chladí.

Vnímám, jak mnou
prostupuje její stín
smíchu, protéká
cévami a mizí.

Sladí mi tep s jejím,
vdechuju obrazy hněvu,
to proto, aby ona
byla čistá.

Promlouvá k mé šíji,
když hnis tohoto dne
ode dna hoří, aby po něm
zbyla jenom krása.

Hedvábí našeho doteku
elektrizuje mě
a ta konejšivá symbióza
ve mně evokuje božství.

Svítí dobrem
čistota uzamyká okolí
vlny šumí na frekvenci snů,
když to spojení nebere konce.