Sněhem zavátá jabloňová alej

Jak sněhem zavátá
jabloňová alej,
je láska naše odvátá
a život už je nám malej.

Alej, co v zimě odpočívá,
neplodí,
jsi ty,je tvoje srdce,
povaha tklivá,
takový ty býváš
miláčku "ledový".

Co slza,
to krůpěj roztátého ledu.
Co úsměv,
to jen vítr skučí.
A když
zavátou alejí se projdu,
hrst sněhu
napadá mi do náručí.

Jablůňka,
u které jsme sedávali,
větve má zkřehlé tuhou zimou.
Nad slovy,
která jsme si šeptávali
teď nejen já, ale i stromy
pláčou tvojí vinou.

Alej je v zimě osamělá,
tak jako dneska já.