Pozdě, ale přeci

Vídám tě každý den,
kéž by to byl pouze sen,
snažím se smát a žít,
přesto mám chuť do hlavy se bít.

Provrtat si hlavu vrtačkou,
či zadusit se žvýkačkou,
utopit se v té velké řece,
děvče to nemá rozum přece.

Slzy velké se náhle roztekly,
mým kapesníkem zcela protekly,
slz té spousty slz - zbavit se jich nejde,
a jaká spousta se jich do kapesníku vejde.

Pláč připomíná trpící zvíře,
tiše umírající se své díře,
nežli dále takhle trpět,
raději nežít a být mrtev.

Co se tím vyřeší sama nevím,
sobě, tobě však konečně ulevím,
oba nalezneme pokoj a klid,
každý to co chtěl mít.

Lásko, jednou se opět sejdeme,
ale do společné rakve se nevejdeme,
nepatřili jsme k sobě teď to vím,
Pozdě však, už jen v tichu sním.