Sonet II

Ve hvězdných dálkách vidět pláč,
slzy hořké na tváři
končí v hlouby v polštáři.
Místo prosby řka není zač,

srdce tvrdé jako kámen
jdouc za svým věčným snem,
nevidouc jde nocí dnem,
klesl stokrát znova znaven.

Pod pleší má temný hlas,
co straší děti ze spaní,
jež mají lidé zchlastaní,

hlas co krade světlo světu,
ten co zničil tolik květu,
bojí se každý,chce to čas.