Magdaléna

Dej mi naději,
dej mi důvod žít.
Tahle nevědomost mě zabíjí,
mám odejít?

Řekni mi,
stroze jen,
bylo to jen poblouznění?
byl to pouhopouhý sen?

Pověz mi,
svým krásným hlasem,
byl jsem tak dotěrný,
že nemůžu býti spasen?

Zpívej mi,
dotýkej se mě zas a zas,
všechny ty dny,
pohlť mě teď ďas!.

Šeptej mi,
nech své rty ochutnat mou kůži,
všechny ty noci,
všechny ty pugety růží..

Líbej mě
a vyslov mé jméno,
jen jemně,
má Magdaléno.

Nechej se unést,
nech své srdce rozhodnout,
pojďme se povznést,
mám chuť tě popadnout.

Vyslov mé jméno,
vyslov ho sladce,
rozmilá Magdaléno,
nedělej ze mě vdovce.

Neodcházej!
Nenech mne skomírat.
Neutíkej!
Nenechávej mne umírat.

Dveře klaply,
ptám se proč,
všechny emoce se zaply,
slzící a nekončící kolotoč.

Třesou se mi ruce,
jsem jako feťák bez drogy,
mé srdce neuniklo kulce,
kulce namočené do zrady.

--

Vzala mi naději,
nechci se dožít rána,
láska mě zabíjí,
zabila mě má rozmilá Magdaléna.