Čas nejde vrátit...

Vidím v očích tvých sametově krásných,
nádherně kulatých a na pohled nejkrásnější.
Odrážejíc Slunce o hladinu večerního jezera,
není tak krásné, jako sladký úsměv Tvůj.
Z kouzel zrozená,
úsměv jsi mi dala,
a srdce mi tak vzala.
Já sem hlupák, jen pro Tebe tu jsem,
abych pouze pro Tebe žil.
Dívat se ti do očí,
dotýkat se tvých ruček,
držet pevně srdíčko tvé na místečku v mém.
Ležet vedle tebe,
dívat se do oblak,
spolu přemýšlet, jaké to nahoře je.

Jaké je to v nebi?
Jak se tam andělé dostanou?
Proč je to tak krásné?
Když jsem s tebou, jsi jako anděl,
odnášíš mě svou přítomností,
plujeme po nebi,
nic a nikdo nás nezajímá.

Naše srdce patří k sobě,
každý sám, je jako duše bez těla,
jako Země bez Slunce,
jako hvězdy na jasném nebi bez Měsíce,
jako jemné pohlazení po tvářičce bez dotyku,
jako sladký úsměv bez nálady,
jako pohled do očí ve spánku,
takhle se cítím já bez Tebe!

Jenom ty jsi mi dala úsměv,
dodala jsi mí odvahu pro psaní těchto řádků,
jenom Ty ležíš v nitru mém srdcí,
bohužel já byl hlupák,
myslel jsem jinak, než jsem viděl.
Mrzí mě to moc a moc,
musím na to myslet pořád a pořád,
jako musím stále myslet jen na Tebe.
Jen tu sedím, tupě zírám do zdi,
bouchám se do hlavy a kladu si otázku:
Proč jsem byl takový hlupák?
Ztratil tě a už nikdy nezíská zpět,
jak moc by chtěl, abys viděla tyto řádky,
ale bojím se ti je ukázat,
jen chci, abys věděla to věděla...