IN CAMERA CARITATIS

J- Tys nikdy dokonale
nepoznal mé rozmary,
které mi pýcha vepsala v osud.
Neochutnal jsi vítězné poháry,
které mám v srdci
i po prohře dosud.

Tys nikdy dokonale nepoznal,
co je mě milovat,
proto navždy zůstal jsi sám,
sám s touhou malovat...

O-...Nelítost očí milenky své,
krutost jejích bílých dlaní,
se vzdechy vzpomenu
často si na ni,
v obrazu rámu nevelkého
studie tvarů ženských těl

J-zatvrdil jsi se,
když jsi osamněl.

(Nepoznals vícero víl své mysli,
do duše vstoupil ti splín,
vzpomínáš?-bylo to dávno,
však bylo to kdysi,
nepoznals,že máš rád
třebas jen její stín.)

J-Nelítostí už netrpím,
nevím však zda to smím,
svěřit třebas jen obrazu,
kterému rozumíš
beze slov
v slzách podvědomě
se utápíš
celou svou věčností.

Napořád sbohem
chtěl jsi mi dát.
Před branami do ráje
však zůstal jsi stát.
Kus básně na cáru
z ruky mi pouštíš na zem.

O-Sbohem má lásko,
tady mi bude blaze,
tady jsou obrazové galerie,
do kterých povolili mi vízum.

S jiskrou v oku, v ruce,
překonám ledasco,
co mizí
a my dva po ten čas
budem si cizí.

J-Odpusť mi, bláhové,
toliké pohrdání tvojí duší.

O-Jak nejrychleji to jen jde
a bez váhání,
pokora ti sluší.

J-Bortí se skály pode mnou,
svět je mi úzký a malý.
Dnes vidím až tam...
Vidím za TEBOU.

O-Světelným kruhem
bloudit je mi souzeno,
ano, až navěky,
obraze rámu
červotočem prolezlého,
usměj se ještě na milou,
na tu jež zůstala,
v karikatuře
najde svoje tělo.

Řekni jí, řekni jí...
že jsem ji miloval,
její dech, smích i pláč,
jenom jí neříkej,
co byl jsem zač.

J-Díky, ach přebolestná slova,
opakujte se zas a znova,
pozdě přec, ale jak se sluší.
Hvězdy mé na nebi,
nyní jste
jeho očima i duší.

O-Nepoznal jsem nikdy
dokonale tvé rozmary,
ani tvou touhu
ve všem prvá být,
jak zvláštně miluješ,
chceš naplno žít...

J-To nic, to bylo tenkrát.
Dneska jsem už jiná.
Vím, že...

O-Pššt! Jsem rád, žes pochopila.