Opouští...

Už kolikátou noc
se modlím u zdi nářků,
a přemýšlím...
kolik ještě slz je potřeba obětovat,
za kapičku štěstí.

Mezitím se má duše pomalu rozplývá,
a mizí za zrcadlem,
který ukazuje co by bylo kdyby...
Ale srdce se spojit nedají.

Je to smutná realita, kterou prozáří,
jenom tvůj úsměv a víno v žilách,
už ale beztak vytíká ven...

Začalo to.

Pomalý mučení plynoucího času,
který jednou skončí a zrcadlo praskne,
a už nebude žádná další noc.

Snad ti střepy přinesou štěstí...