Karolínka

Opět vidím tělo oběšence
na oprátce visí mé svědomí.
Zase v pozici utečence
co utíkat nechce a neumí.
Zase vzpomínám na báseň o chlapci
za oponou smíchu
co neumí sdělit co má na srdci.
Slzy se mi tlačí do očí,
můj život stále žiji v hříchu.

Malý řetízek na ruce je mi teď vším,
bojím se že se z toho krásného snu probudím,
doufám, že o tom zlém jen sním.
Zoufalstvím
zas ani nejím.
Vím,
sním
co si nadrobím
že jsem byl moc nedočkavý na tvůj klín.
Splín,
když se za sebou otočím,
tak se dovím
že jsem jak mezi zuby kmín.
Rým
snažím se čím
dál víc setřást ten stín
svých vlastních vin
a doufám, že se z těch vin
vyplatím.
Dřív
než tě zlato ztratím,
zatím
málo spím,
než nejvyšší daň zaplatím.
ale pořád doufám:

Osud, tři vědmy spřádající životy naše
jako se rozpouští kakao do krupicový kaše
ještě nerozpletly to, co nás spojilo,
to smotané po čem nás teplo polilo.
A já teď sedím, chvěji se chladem
vztekle plivu na zem
v ten den
co si napsala že se rozejdem.
Sedim na pustém nádraží
ještě před chvílí mrholilo.
Pozoruju jak strachem vadnem,
vzpomínám jak si mě lehtala v podpaží.
A jediné co mě hřeje
je vzpomínka na tebe

Malý řetízek mne na ruce tlačí
můj mozek moje srdce svačí
v očích se slzy tlačí
velikosti vejce dračí
Nebe se na mě za to mračí
stačí
nejsme rulety hráči.
Jsme dva štváči
né sráči
které život přištval k sobě
řekli jsme si že se rozejdem až v hrobě
ale já chtěl bejt hnedka v tobě
v týhle době
v pracovní garderóbě
mé bejby, mé robě
nejsem žádnej hrabě
Jsem to já, koho si poznala
do koho si se zakoukala
koho si od první chvíle milovala
ale neřekla, já chtěl jsem všechno hned
a zbořil jsem náš svět.
Nejsem starej kmet, ještě udělám dřep
kotrmelce ale házet nebudu
to radši padnu znova na hubu.
Jsi pro mě to co pro ryby voda
a já čekám kdy mi tě zase život dodá.
Doufám ,že se ta situace nějak poddá
dobrá,
tak asi ne, škoda.

Stačil týden a stihl jsem si tě bezmezně
získat
avšak ty mě taky, zlověstně
se začalo blýskat,
nad hlavou teď se táhnou
mraky nasáklé krví.
Já chci aby to bylo jako v ten den prvý.

Ty vzácné chvíle, kdy si nebála
jsem odfoukl v jediný okamžik
tvé bezpečí jsem rozťal jak břit
všechny ty věty, dotyky a pocity
že máš mě ráda
teď bys mě nechtěla ani za kamaráda
řeči, jak je ti se mnou krásně
odvály jak podzimní větřík
a mě nezbývá zas než pocity své
na tyhle řádky vetřít.
Pocity, zdajíce se už tak omšelé
často smutné, jen s tebou veselé,
vkládám do této básně.