Kouzlem

Pocitem chvění,
když se na mě kření,
se nechávám svést.

Ze stříbřitých snění,
co sní se po setmění,
nechám poupě lásky kvést.

Láska – pro ni důvod není,
tak proč se člověk mění,
když měl by jednu formu nést?

A k čemu je mi jmění,
když chci se bez lenění,
do lásky tenkých sítí plést...

...a z nebe chtěl bych slézt,
jako po provazech chtění
jak sladkost rozmazlení.

Odstraňme otálení
a bez přemýšlení,
pojďme lásce nebe snést
a poupě pro ni nechat kvést,
po cestách ji líně vést
a jemnou pro ni krajku plést,
snad ji potom zlehka svést.

Láska lidi kouzlem mění,
- tak jest.