Ledové pouto

Za okny padá závoj bílí,
zmrzlé slzy,co z dívky zbyly.
O lásce k zimě,ledu,vloček,
vyprávěl pláč osamělých koček.

Jedna dívka,tak hrozně hloupá,
v tom mrazu na hřišti se houpá.
Nohou kreslí do sněhu obrázky,
co tahle očekávala od lásky.

Pára od úst k hvězdám stoupá,
pod nebem se v smutku koupá.
Hřejivá dlaň tu pro ní není,
chladné slzy ve sníh mění.

Někdo jiný na ní z okna kouká,
utichla sova,co dlouze tu houká.
Natáhne ruku,vločka spadla na ni,
vzápětí roztává na hřejivé dlani.

Hřejivá ruka na hřiště se dostaví,
před zmrzlou dívku pozdě se postaví.
Zbloudilá duše, teď s párou splývá,
Možná je šťastná,leč se na ní dívá.

A tak každou zimu,když už sněží,
jeden chlapec na to hřiště běží.
Prosí dívku, ať už není smutná.
Už jsem s tebou,vločka není nutná.

Když se z nebe sníh tiše snáší,
může se těšit na setkání další.