Prosba osudu

Začlo to náhodou, básničkou náhodnou, kterých jsou tisíce...
Čekal jsem hloupý vtip i kritiku a smích.
Však osud tentokrát byl ke mě kamarád. Nadělil lásku životní, já neřekl ani dík.
Ta láska nádherná mohla být smrtelná, já pozdě pochopil, že šťastný bych s ní byl.
Teď zima je a mráz, já zkouším vrátit čas a všechno napravit, zas Danielu mít.
Však osud tentokrát už není kamarád a všechno pěkné vzal.Proč já jen zaváhal, když jsem ji miloval.
Zůstala mi tu jen fotka v rámečku, bolestná vzpomínka, byls hlupák chlapečku!!!
Ta slečna v rámečku vždycky, když jdu spát, se lehce usmívá, já nechávám si zdát...Sen o tom jak se má a brečím jako kluk, já hrozně mám ji rád a ostatní je vzduch.
A třeba za pár let osud můj kamarád se zase zastaví, moc bych si to přál.
Poslední šanci dá od slečny z rámečku, zas budu šťastnej chlap, jen mít tak Danielu tu.
Já slíbím jí jen to, že už to nezvorám, Danielo má lásko jediná, já čekám tady dál.