Chopin a olivy

Ten tvůj klavír, drahý Frédéricu,
Je jako olivy.
Jako malé štíhlé Picholine.
A mě tolik mrzí, že ti nemůžu vytrhat
Všechnu tu černou a bílou z klaviatury.
Všech těch osmdesát osm kláves,
Co voní po čerstvých bylinách a soli
… Vytrhat a sníst…
(A říhnout si dlouhým uvolněným legátem)

Ivanko!
To ti je taková škoda, že nemáš olivy ráda!
Chopin je stejně hořký a kyselý!
Jako sperma po prohýřený noci.
Jako oči stařeny z Provence, jež má na těle víc záhybů a skrýší
Než zátylek kapustňáka.
(přesně o dva faldy navíc)
Tolik mě mrzí, že ti nemůžu vypáčit ze srdce
Všechnu tu čerň, co s sebou vláčíš
od roku Osmdesát osm.

Slyšíš?
To je Marche Funébre….
… A já?

Netrpělivě čekám, kdo sebere tu kuráž
A řekne Zubatý
Že je fakt, že bez práce nejsou koláče
Ale s její figurou, že na tom vlastně nesejde.