..dendritská roztoužení..

Za nocí zvonivých varhany rampouchoví
V té plné tváři Měsíce a osvětlení úpatí
se v zimním namlouvání zábrany vytratí
a ústa mrazivá pak tělu ságy poví…
Polibkem po polibku od sněhových hvězd
s postupným posunem až do ledových krust
Mráz květy vmaluje Vichřici na počest
A pak sněhovým jazykem se zmocní jejích úst
A vítr laská šíji bílou v krouživé vířivosti
a dlaně závějí pomalu odkrývají siluetu ženy
z chladu těch doteků jde horkost do podmostí
v tom tanci milostném dendritských roztoužení…

Za nocí zvonivých strunami omrzlého vnazení
v tom mapování bez sněžnic stopami citelnými
na plotny ledové splynutím k vášni hozeni
se v dotýkání probouzí bytosti krásám zimy…
A jenom tiché výkřiky se nesou do ozvěny
v záklonu síly prohnutí pod pevným vedením
I tma se ňader dotýká v magickém rozhoření
a boky rytmus určují pod tíhou hlazení…
A sama vášeň našla cestu od klína až ke kotníkům
dráždivý Mráz se prošel hebkou kůží pod povrch
A rýhy nehtů v žádosti jsou vzkazem v rozcestníku
že za oponou mlhoví lavinu někdo strh´…