Neopětovaná

Znovu a znovu a ještě a zas,
rozdírá srdce ten nelidský mráz.
To ani démoni nejsou tak krutí,
jako ten cit, který k hloupostem nutí.

Dusá mne do země dál mě rve rve na kusy,
a stejně jsem tou, jež se bránit to pokusí.
Sdírá mi kůži a otvírá rány,
na moje maso zve hladové vrány.

Svírá mě, dusí, láme mi kosti,
sytím ji sebou, a nemá nikdy dosti.
Nutí mě narážet na ostrá skaliska,
mává mi nadějí, kterou přec nezískám.

Strhávám ze sebe pro ni své žití,
ona mě spaluje, jako mráz kvítí.
Dobře ví, že nechci přece být sama,
směje se, když už snad zvoní mi hrana.

Taková vážně je tahle zlá dáma,
to, když nám nechce být opětována.