Stesk

Ztracená v temnotách lkám po Tvé náruči,
a zas slyším to, že život mě naučí.
Že sliby jsou sladké, jak poryvy větru,
ač upřímné, vanou jen několik metrů.
Že láska jest opojným drinkem všech národů,
však žádá si svou daň a v uších má svobodu.

Dřív měli jsme stíny a tornáda v patách,
a blízko k ústům prachových hvězd.
Dnes se vše nachízí v zčeřených blatách,
a každý se nechá lunou svou vést.

Já měla bych opustit větrnné mlýny,
neb mouky myši již namlely dosyta.
Přesto se sbíhají lunární sliny,
to nutkání střelit, když zbraň je nabitá...