Lovec a mláďata XLIV.

Opustil bar, aby venku provětral hlavu,
třeba vítr přivane mu spásnou myšlenku,
s otázkou, proč spravedlnost nebývá v právu,
vydal se z města ven, po boku věrnou fenku.

Nedaleký les myšlenky v hlavě srovná snad,
vždy přinášel mu úlevu od starostí,
od rána nejedl a stejně neměl hlad,
klid a zvuk pohybu listí byl velkou předností.

Už sníh ohlásil se ve vyšších polohách,
když neodejde včas, bude mít problémy,
zima nedá nikomu nic zadarmo v horách,
přesto miloval ta drsná místa na zemi.

Les jako by tušil jeho rozpoložení,
to nejlepší nabízel lovcovu oku,
krásu korun stromů, jež stále se mění,
mech a jehličí daly tichost jeho kroku.

Nechal se konejšit náručí přírody,
svým myšlenkám odstranil všechny hranice,
jeho život byl v mnohém dílem náhody,
vztah k horám, také osud jeho a levhartice.

Pak zůstal stát, s pohledem upřeným do dáli,
jako by tam zahlédl mladou tvář svého otce,
vzpomněl si, když na schovávanou si v lese hráli,
jak silně strachem tlouklo srdce malého chlapce.

Netušil, jak dlouho stál tam v zajetí vzpomínek,
probral ho až mokrý čenich v jeho dlani,
podvečer a hlad daly směr jeho myšlenek,
snad tahle procházka přinese mu klidné spaní.

Když vyšli z lesa, v dálce hustý dým viděl,
však nedokázal určit přesnou polohu místa,
zrychlil krok, ve městě co nejdříve být chtěl,
fenka jako by si byla nebezpečím jistá.

Když doběhl do města, sotva popadal dech,
všude byl zmatek, matky okřikovaly děti,
pak uviděl místo s černými šmouhami na zdech,
prý jsou popálení, však žádné lidské oběti.

Co se děje, proč bojí se k dalšímu domu jít,
skrz dým zahlédl ohořelé zbytky kotce,
teď potřeboval by si sklenku whisky nalít,
pokud zůstala tam, byla Tlapička bez šance...