Rytíř

S hlavou sklopenou,
slzami ve tváři,
udržet si vážnost
zda se mi podaří.
Kaju se, kaju, s modlitbou na rtech,
mými plíci pronikne jenom tichý nádech.

Zda mně můj milý tvou zlobou nespálíš
ptám se ptám...je toho přespříliš.
A tak tu klečím, sama a sama,
ve mně vře najednou zloba i hana.

Dívám se na tebe, na tvé černé oči,
vždy když se podívám, svět se se mnou točí.
Čekám na tebe, je mi vše jedno,
však náhle v líc je mi bledno.

Přede mnou stojí, ten koho nemám v oblibě,
co ten tady dělá, v téhle pozdní hodině?
Dnes je Samhain, ta noc tajemná,
s tebou by jistě byla i nádherná.
Avšak ty jsi tak daleko, nepřítel blízko.
Svůj meč už má..tak proklatě nízko.

U mého hrdla špička se chvěje,
bodne či nebodne? Strachem mně zebe.
Na svého vraha dívám se bez výrazu.
Radši než zabita jím, nechala bych se svrhnout ze strmého srázu.

Vzpomínám na den, kdy poprvé přišel.
V tu dobu byla tma a vítr zlověstně křičel.

Sedl si ke mně, k mému stolu,
nedbal na mé námitky,
už pomalu v mé mysli začal tahat za nitky.
Říkal že mně miluje, já mu věřila.
Však tam byla mlha, co touhu mou postupně měřila.
Ale potom odjel, nikdy víc neviděn,
já bloudila po chodbách a volala jeho jméno jen.

Až přišel on, ten, kdo je mi nablízku,
dal mi i stříbrné srdce, na stříbrném řetízku.
Za důkaz lásky však já považuji důvěru,
nevěru od nich brala jsem jako pověru.
Ale nakonec zklamal, podlehl jiné.

Z kama teď má důvěra panebože plyne?
A teď je tu on, ten na něhož jsem již zapomněla.
Stojí přede mnou a já...najednou svého milého bych chtěla.

Byl mi však odepřen, odepřen svou touhou.
Já jenom čekám, co stane se za chvíli pouhou.

Zda v říši mrtvých budu paní s černými šaty.
Či ve světě živých budu dál, to rozhodneš jen...ty
vidím jak váháš, já se tě neprosím.
Smutek a žal už v sobě dávno nenosím.

Najednou ticho, ani vánek nezafouká.
Ticho a klid, ani sýček nezahouká.
Cítím chlad a prázdnotu.
V mysli své vidím zhasnout plamen svíčky a temnotu.

V břiše mém vězí meč, jílec se stříbřitě zaleskne.
Jak stínem šedým můj rytíř poklesne.
Zašeptá jméno mé, vztáhne ruku.

Avšak mé uši neslyší sebemenšího hluku.
Krev stéká mi po drahocenných šatech, na zemi tvoří kaluže.
Ty klečíš přede mnou a víš, že už mi nikdo nepomůže.
Zda jsi to tak chtěl, nebo byl donucen, chtěla bych se ptát...

Však teď mi nezbývá nic, něž té temnoty se bát.

Klesnu do listí javoru, s hlavou na tmavých kořenech..
v posledním dechu vidím hebký tmavězelený mech....

V posledním tlukotu srdce podívám se naposled,
najednou tiskneš své rty na mé, mé které jsou jako led.

Zavírám oči, do věčné temnoty jdu teď spát.

Nevadí.. stačí mi že vím, že přeci měl jsi mně rád.