Věčnost okamžiku

Vycházíš
jako Měsíc.
Vycházíš
jako tisíc
budoucích úsvitů.
Rozplýváš
se přede mnou
jako přízrak,
jako ztělesnění
všech pozemských
krás.
A záříš.
Záříš jako démanty
horkých nocí.

Splýváš s nocí
jako satén Tvých šatů,
splýváš
jako jejich modř.
A ve Tvých očích
rozkvétá pouštní růže,
zalitá vláhou
Tvé stříbrně
třpytící se kůže.

A já jen stojím,
omráčen věčností,
která bere dech.
Omráčen ohněm,
který spaluje zaživa.
Ohněm touhy...
Ohněm vášně...
A především plamenem,
jenž plane mnohem víc.
Plamenem,
který překoná
život i smrt.
Plamenem,
který překročí
propast času.
Plamenem,
který žije
věčným voláním,
jenž se nese epochami.
...Láskou...
...Osudem...