Moje světy

Zapomenout
na chvíle bez dechu,
směšné úkoly mám nejraději…

Slyším, co nikdy neuslyšíš
vidím, co nikdy neuvidíš,
ale i snílci ztrácejí naději
a následně umírají.

Opustíš mě a já objevím všechny světy,
ale vždy se vrátím k Tobě
a hrdě shrbená nesu následky.
Krvácím, ale krev nespatříš,
křičím, avšak nebývám slyšet,
Ve skutečnosti,
zůstávám tiše…

Jsem blázen, který neprocitl,
jsem žena, co Tě nenašla
a na schodech z bolesti
někdo prokašlal
celé druhé dějství.
Prý jsem měla vystoupit,
leda tak za šaška…

Matně si vzpomínám,
kdysi mi bušilo srdce,
kdysi…

Slyšíš můj hlas?
Když v propadlišti světů,
celé hodiny předstírám nadšení.

Myslí si snad někdo,
že zná cenu času?
Romeo přišel pozdě,
nebo snad brzy?
Za svou Julií…
Jen oni vědí,
jak velmi záleží na vteřině.

Přišla jsem tedy pozdě či brzy?

Stojím v prostoru, který snad přechodně,
ale současně již po nějakou dobu,
nic nevyplňuje
je to
jako necítit nic a zároveň uvnitř hořet,
jako mít po ruce záchranné lano a využít jen nit,
jako držet svět na konečcích prstů
a přesto ho nespasit.

Ale teď, právě v tuhle chvíli,
jde o mou duši…