Tři měsíce

Zas jen několik dní to už bylo,
snad skoro šedesát nocí prostonaných,
nemocí na kterou léky nezabírají,
jen utopení se v lahvi, prázdné lahvi od vína,
kde dno je dvojité a oči jsou vždy tak úchvatné.

Jak vše jednou začalo, při svitu orosené sklenice,
s pěnou až k nebesům, tvým ňadrům sahajícím,
kde jen čárky od pinkla v lesku mastnoty se ztrácí,
tam i konec všeho vždy jest nejlehčí,
bez němoty nebylo by slov, beze slov němota.


Dvacet dní bylo o lásce a krásnění,
tvých vlasů, rtů či těla úchvatného,
dvacet dní láskou dá se popsat,
s polibky a rukou v klíně se pak usíná,
kdy loučíš se s úsměvem a ráno teprve přichází.

Dvacet dní snad zvát mohu nenávistí,
k slovům, činům, které tolik cizí nebolí,
bez špetky slz, jen s úsměvem na několika rtech,
vidím spát tvé srdce, usínající na cizí pleci,
a s jinačí rukou v tvém klíně.

A dalších dvacet dní snad mohu zvát zapomnění,
které těší se každému z mnoha dnů bez tváře,
kde nejsou tvé oči, tvé vlasy či doteky úst,
jen bez polibků, zas opět s rukou svoji,
teď k nocím se obracím a doufám v zapomnění.


Láskou snad vše mohu pouze vše říci,
vždyť neskonale krásnou ty v závějích jsi,
kde vítr rozfoukává tvá ústa po hromadách sněhu,
se srdcem otevřeným novým a novým snům,
kde jen třetí housle nikdy nechce hrát.