Snění...

Právě jen ležím a usínám.

Sen pomaličku, polehounku přichází a nějak ovlivňuje mé celé bytí.

Z bělostného oparu husté, přesto jemné mlhy vystupuje tvá tvář.

Tvář tak vlídná, tak svůdná.

Tvář krásná. Božsky krásná.

Zvedám ruku a chci se té tváře dotknout.

Usměješ se na mě kouzelně a tak trochu smutně.

"Nedělej to drahý," povídáš.

Zarazím se překvapeně vprostřed pohybu.

"Proč ne?"

"Jsem jen sen, tvůj krásnej sen a dotkneš-li se mě, zmizím. Zmizím a už se nikdy nevrátím."

Zase se tak přenádherně usměješ.

Ach ten úsměv.

Ten úsměv mě téměř zbavuje sil.

Ten úsměv mě vlastně strašně bolí.

Stáhnu ruku a jen na tebe zamilovaně hledím.

Jsi blízko, přesto tak moc vzdálená.

Toužím po tobě lásko, já toužím až mě to ubíjí.

Chci tě.

Chci cítit opět tvojí vůni, tvé teplo.

Chci se tě zase dotýkat.

Moc chci.

Pokouším se otevřít oči.

Marně.

Jsi jen sen.

Mizernej, ale krásnej sen.

Nejde se probudit, nejde.

Nechci to.

Jen snění mě v té závratné dálavě ve které jsem se ocitl muže přenést alespoň na okamžik opět k tobě.

Moc.

Až příliš.

Tě miluji.