Píseň řeky...

Sedím u břehu a ohlížím se. Proudy řeky si hrají s kouskem dřívka.

Ohlížím se za svým životem. Dělám to co dělám. Mnohdy ubližuji a to i lidem, kteří mě miluji. Hodně milují.

Tančící vlnky právě pohladily to poskakující dřívko po těle.

Jsem prostě takovej. Tak jsem se narodil, tak žiju. Jinak to neumím.

Zavírám oči. Nechám dřívko dřívkem, vlnky vlnkám, řeku řece. Zavírám oči, nadechnu se a začnu tiše, velmi tiše zpívat:

"Má lásko mé dýchání,

jsem tu jen pro tebe.

Tvá láska mě zachrání,

vynesu tě do nebe.

Lásko má, můj polibku,

už neztratím nikdy směr,

jen tobě píšu tuhle povídku,

jen tobě, tak ji ber."

Melodie písně se nese nad hladinou. Odráží se od oparu mlh, které se líně kroutí nad řekou. Bzukot věčně hladových komárů té písni hraje jako orchestr. Sladce. Přesladce. Čím je písnička blíž k tobě tím má větší sílu.

Vykoukneš z okna a slyšíš. Srdce ti poskočí radostí.

"Je tady, vrátil se, je zpátky."

Vstávám od řeky a rozbíhám se po břehu. Bosá chodidla pleskají o zvlhlou zem a tu a tam podklouznu na mokré trávě. To mě ale nemůže zastavit. Prostě nesmí.

Už, už tě vidím. Už jsi na dosah. Ach má lásko. Ach...

Dva lidé si padnou do náruče, dva osudy se spojí v jeden.

A řeka si bublavě plyne dál svým vlastním tempem. Tamhle přidá, tuhle zpomalí. Je na první pohled netečná a chladná k lidskému osudu i lásce. Pokud se však člověk dobře zaposlouchá do jejího pěnivého zpěvu, uslyší v peřejích zvláštní, kouzelná slůvka.

"Svět lásce přeje,

mne samou srdce tlukot pohání.

I moji duši láska hřeje

a nenávist strach mi nahání."

Tak pravila řeka.

Tak pravil svět.

Tak radím já...