Konstanta

Jsi jediná konstanta mýho bytí. Ty nažloutlá zářivko, co jí páchne
Z úst, když stojí přitisklá na skleněný dveře tramvaje jedoucí
Přes most sluncem zalitým do stanice toužebného čekání.
Jsi poslední metresa mrtvého prachu a ostatků, dřevěná,
Zdřevěnělá strachem ze vzorců, krutě originální a krutě
Neoriginální, když vykrádáš hroby, hrobky plný mejch myšlenek.
Zpopelnila jsi mě v rozpuku poznání, rozcuchaná, vlysy od potu,
Smrdíš po močí koní a vítr tě pozadku, po tvářích.
Hestie vyhaslého krbu a harpyje s ohavnými nehty a zvlášť
Na nohou zavřenejch v prasečích kozačkách od Orwella.
Smyslná s jahodou vonící po mýdle, jediná vzpomínka voní,
Jediná skokanka mýho snění, co zůstává viset na stromu –
Na vánočním stromečku blikajícím na náměstí.
Z kolejí se zdvihá pára a jedu zkoušet. Myslím na
Melancholii budoucího setkání, co nastane až v krinolíně
Odstojím za barem pár hodin bez ceny.