Ještě mám...

Ještě mám pod nehty
střípečky tvýho jména.
Ještě mám tvoje rty
obtisklý do těch svých.
Ještě mám na místě,
kde chyts mě za ramena
vyrytou monstranci.
Tam, kde jsi na sklo dých,
zůstalo zapsáno
mou vlastní krví
to, co jsme věděli
dřív, nežs byl můj.
Že nejsem jediná,
že nejsi prvý.
Vždy, když tě vidím,
mám chuť křičet "Stůj!"
Bylo to poprvé,
bylo to naposled.
Plamínek zahořel,
zaplál a... zhas.
Na rukách od krve
přehrávám slovosled.
Co píšu do řádků?
Mě, tebe, nás.
Ještě mám ve svých snech
tvé noční můry.
Ještě mám nebe
tak blízko zemi.
Namísto Amora
karikatury.
Ještě mám tebe.
Však ztrácíš se mi.