Okamžik naší touhy ...

Chce se mi říct,
pojď budeme hřešit,
k čemu teď budoucnost řešit.
Nechci,
aby to byla jen vzpomínka,
vím,
že už nejsem ta dívenka
s tou naivitou v očích
a střeštěným výrazem.
Asi už nejsem
tím toužebným obrazem.
Dovol mi opět
v Tvé náruči spočinout,
nechci Ti dovolit
zase mi uniknout.
Vůbec ses nezměnil,
nezestárl ani o den,
nenechal ses časem
vůbec být okraden
(ani o den jeden,
ani mnou sveden,
jako v ten náš leden.)
Znovu
potkat Tě bych ráda.
Pěknej pech od života
a zrada,
že spolu nemohli
jsme být,
když já vedle Tebe
chtěla žít!
Daruj mi jen okamžik
pouhý,
jen kratičkou chviličku
touhy.
Dovol mi
v Tvé náruči spočinout,
dovol mi
zas Tobě podlehnout.
Nechci sliby
ani veškerý Tvůj čas,
ten nám dávno
už zhas,
ale ten okamžik
mohl by být zas.
Okamžik pouhý,
okamžik naší touhy.