Na bílém koni

Na bílém koni rytíř cválá,

jede tam, kam mu velí srdce.

Provází ho čest a sláva,

však místo meče má kvítí v ruce.

Jede ke své krásné paní,

k té co tuze miluje,

k té co ukradla mu spaní,

k té co v básni maluje.

Ona je jako jarní louka,

plná tepla, plná vůně.

Jen na ní ten rytíř kouká,

jen pro ni muže srdce stůně.

On s drakem o ni by se bil,

jen aby strávil s ní chvilku pouhou,

váží si těch vzácných chvil,

chvil, kdy zmírali spolu touhou.

Jak rád pije s ní jak z číše,

ona slastný, mocný mok,

je jeho zemí, jeho říše,

jen pro ni chová se jak cvok.

Je krásná, je tak tajemná,

rytíř před ní hlavu sklání,

teď sklouzly šaty, nahá ramena,

nahou kůži rytíř hladí.

Och lásko. Ach drahý.

Slůvka tiše letí nocí,

milenci jež navzájem se svádí,

ona má jeho, on ji má v moci.