VÍLA

Teplá, letní, měsíční noc,
ucítil volání lesa, jeho moc.
Přinucen touhou větší, jak vůle,
vydal se hledat zdroj k té mystické síle.
Našel ho na louce, zpíval a stál,
dostal strach, schoval se o kousek dál.

Byla to dívka s dlouhými vlasy,
do nichž barvu včaroval samotný oheň asi.
Na hlavě lesklou korunku zářivou,
ze stříbrných měsíčních paprsků ukutou.
Z kapiček blyštící se rosy
kolem krčku náhrdelník nosí.
V očích svit hvězd a měsíce.
Chodí bosá, nenosí střevíce.
Oděna je v šat z bílých nití
spřádaných z jemných pavoučích sítí.
Pleť čistou, hladkou, hedvábnou.
Hlas, jak hru loutnovou,
i květiny s ní zpívaly,
stromy k tanci ji vyzvaly.

Hlava opitá tou krásou se točila,
možná i z toho, jak víla tančila.
Cítil, že chce být jen s ní.
Kde se to v něm vzalo, kdopak ví?
A když dvanáctá hodina odbila,
úžasná dívčina zmizela.

Smutný odešel domů,
na cestě z louky řekl zjevení tomu:
„Kdo tě kdy ještě uvidí, své srdce ti dá
klidně na zlatém podnosu, pokud ho má.“