Večerní východ slunce

Přichází ráno, ospalé oči otvírám
a rukou se peřinami prodírám,
něco hledám. A to tebe.
Jsi pryč. I peřina mě zebe.
Pod nohama peklo se otvírá,
země celá se třese.
Mé tělo už to neunese.
Ústa zděšením zavírá.
Musím vstát,
hra musí se hrát.
Hra na život,
kde slunce mě nehřeje.
Kde stín všednosti
duši mou zakleje.
Kde paprsky objeví se stěží,
venku je slunečno
a mně v duši sněží.
Kolem všude je jen stín,
nikde uklidňující klín,
kam bych se mohla stulit.
A ze světa zmaru se ulít…
Aspoň pro jednou.
Jako by někdo svět šedou vybarvil,
stromy, slunce i květiny nabarvil
na tu nudnou šeď.
Mezi námi zeď.
V podobě času.
Než tón tvého hlasu
zas mě uchlácholí.
Každý krok mě bolí.
Když večer spěchám domů.
Do vězení z umakartu…
Pak tam pod peřinou chladnou,
zas čekám, až první pírka z nebe spadnou.
A klíč zarachotí v zámku našich dveří.
I když venku už obloha se šeří,
lidi pomalu chystají se k spánku.
Mě ovál lehký závan vánku
s vůní tvojí…
Vychází slunce.
A rány mé se hojí.