Pohádka o růžích

Povídám povídám pohádku
mé oči se únavou úží
jak v poušti daleké, vyprahlé
kraloval sám pan král růží.

Žil tam sám přesmutný
život žádnou neměl cenu
když kdosi radil mu
aby si pořídil ženu.

Pokýval vladař svou
hlavou nejjasnější
a do světa rozhlásil
že chce tu nejkrásnější.

A první růžička
rozvitý květ
vkročila do pouště
pro lepší svět.

Tu žízeň ukrutná
růžičku trápila
u první studánky
by ráda se napila.

Studánko studánko
dej vody špetičku.
Dej ty mi lísteček
můj milý kvítečku.

Za jeden lísteček
růže se napila
a k další studánce
žíznivá kvapila.

Za každé napití
platila ze svého kvítečku
když král ji uviděl
neměla lístečku.

A tak se kabonil
nad růží král
na další růžičku
zas čekal dál.

Druhá zas růžička
na cestu vyšla
žíznila nepila
uschlá však přišla.

A tak se kabonil
nad růží král
na další růžičku
zas čekal dál.

Ta třetí růžička
tak ta chytrá byla
jednu studánku minula
a u druhé pila.

Tak a tak střídavě
prošla ten vyprahlý svět
před krále předstoupil
překrásný květ.

Král růži políbil
v náruč ji vzal
teď hádejte čtenáři
co bylo dál.

Po svatební hostině
já o růži sním
o trochu moudřejší
co nyní vím.

Ženy jsou růžičky
co nedají spát
neb ony jen vědí
kdy nedat a kdy dát.