Hra

Nejprve doba, kdy je věcem
vidět až na kost,
jako by za nimi už nebylo nic.
Doba, kdy uvěříš,
že můžeš řezat spící dřevo,
nahé jako pradávný otisk na skle,
který se konečně odhodláš setřít,
chladné jako ztvrdlá země,
holé jak hladina, jež zamrzla
nad ním a nad tebou.
V holomraze
si vymyslíš verš, který si šeptáš
jako zaklínání:
Slzy si bez pláče uťaly ruce,
slzy si bez pláče uťaly ruce.

Pak
s výbuchem jara
chodíš podle potoků,
pahýl srdce ti těžkne
a začíná škubat,
a jak se prudce otvírá a mění země
a po ní stromy v oblaka
připravená uletět,
uvěříš i ty v proměnu,
která přece musí bolet,
tak jako bolí možná ještě po léta
člověka prázdno po uťaté ruce,
tak jako tebe náhle prudce bolí plnost jara,
až se ti chce křičet.
Ale ty tu bolest vydržíš
a s vírou, že se i ty změníš v oblak
a vypučíš do bíla či do zelena,
pálíš odřezané dřevo v ohni
a do plamenů
opakuješ:
Slzy si bez pláče uťaly ruce,
slzy si bez pláče uťaly ruce.

Ale pak
jednoho dne
někde na pomezí října
se brodíš tichým smíchem lesa,
osleplá světlem z javorů
a tou nevýslovnou barvou nebe
sejdeš z cesty a zakopneš
do toho spadaného smíchu,
aby sis ho nasypala do klína
a nabrala plnými hrstmi,
a když pak do něho konečně zaboříš hlavu
a nasaješ starou známou hořkou vůni země,
pochopíš s úlevou,
že utínání byl jen klam
a uťato nebylo nic,
že to jen se sebou hraješ hru
jako ji hrají stromy kolem,
že navzdory tvým směšným zaklínadlům
to všechno trvá a je na svém místě,
a že tvé nezmrzačené slzy
po celou tu dobu
jen pokojně čekaly,
až je pokorně zavoláš zpět.