ZÁCHRANA

Svět prohnilý a špatný byl
a zde jsem se já probudil.

Na nevlídné, ostré hoře,
pode mnou jen smutné, šedé moře,
nade mnou těžká, černá oblaka.
Kolem mě silný, studený vítr plaká.
Vzduch, není, jen prach a dým,
přál bych si věřit, že jen sním.
Slunce, měsíc, hvězdy zde nesvítí,
není tu kousek života, jen smrt a hnití.

Hrom, blesk, nářek větru sílí,
v hlavě mi jeho melodie kvílí.
Život v žilách mi mrazem tuhne,
oheň v srdci pomalu mi vadne,
světlo ve zkrvavených očích zhasíná,
výkřik beznaděje v sevřeném hrdle skomírá.

Krutou bolestí se k zemi hroutím,
v pomalé smrtelné agónii s sebou kroutím.

V posledním záchvěvu života,
než má vůle byla dobyta,
našel jsem v sobě sílu a odvahu,
vstát, skočit ze svahu.

Oči se zavřely,
smysly se ztupily…

Probral mě svěží, čistý vzduch.
To už jsem mrtvý, je ze mě duch?
Ne, vždyť vidím, cítím, slyším.
Co je to pode mnou, na čem ležím?
bílé peří, holubice, já na ní, letím.