Dívka z pobřeží

Padá lístek z modré růže,
Padá k zemi, dotýkaje se mé kůže.
Jeho dotyk jemný něžný je,
Jak tóny dávné písně.

Jak pohled dívky, jež na pobřeží stála,
Do dálných krajů, jej upírala.
Mlžný opar ji obestíral,
Jak milenec ji objímal.

Mohutné vlny do skal bušily,
A do dáli hřmění rozlévaly.
Stála tam, v očích slzy se jí hromadily,
Do přílivu, jak perly padaly.

Stála tam, sama jen s písní dávnou,
Ona utěšovala ji přítomností svou.
Její smutek chtěl jsem utišit,
Do náručí ji vzít a něžně políbit.

Její smutek by se vytratil,
Jak stín, co její duši halil.
Nosil bych jí modrou růži každý den,
Jen abych její úsměv spatřit směl.

Vím, nezbývá mi však jen snít,
Její srdce nikdy nebudu moci mít.
Zbyl mi jen z modré růže lístek,
A vzpomínka na její krásný pohled.