Tkaničky

S vášní
umírám tichem,
snad je to příčinou,
snad je to mým naivním smíchem.
Snad je to Tebou,
zvyk vzal jsi k sobě,
teď,
v tak kruté době.

Bez tkaniček se bojím nazvat stopu krokem,
paměť nechť smete povodeň svým tokem
od jehel, od nití...
Knoflík si musím nechat,
ať ví, že nemá kam spěchat,
že nemá jak šít,
že ona nehodlá již pro něj žít.

Ručička napřed mohla by plout,
teď už mám tkaničky,
nechci se zout.
Obrazy řeknou mi už na to kašli,
nazvu stopu krokem po vyčekané mašli.