Sobec

Až příliš jsem se soustředil,
na své velké malé štěstí,
mezi námi to tím zavraždil,
teď dal bych si pěstí.

Bylo to ode mě až příliš sobecké,
jenže byl jsem vždycky sám,
konečně bylo mi na světě nádherně,
a teď to mám.

Stačilo mi až příliš málo,
dotýkat se Tě - jak tvé tělo hrálo,
tolik šanci jsi mi přitom dávala,
když na rty jsi mě líbala,
já se při tom jen blbě smál,
teď to mám.

Tak z mála šťastný byl,
jako bych se znova narodil,
jenže Tobě to bylo zoufale málo,
a já si to pozdě probudil

Možná jsem se jen strašná bál,
abych něco špatně neudělal,
a teď to mám,
skončil jsem sám.