Zkamenělý led

Mrazivá noc
tak opuštěná
a mé pero
obává se dotknout
listu papíru
rozechvěle...
když prostupuje chlad
špičkami mých prstů
k srdci
které touží být kamenem
a zapomenut
že umí milovat
v končinách ledu
kde růže nekvetou
jen ten mráz
a já doufala
jen doufala
se strachem
že zažehne jiskru
plamínek o lásce
a teď
uprostřed pustiny
já
a mé srdce v prachu
opět zašlapáno
jako tolikrát
a tma mi šeptá
tiše a vlezle
že se to dalo čekat
...nečekej nic
když dáváš
nemiluj
ty nejsi milována
neplač
sic myslíš
že smutkem exploduje
tvé srdce
vždyť láska
nemůže chvíli hřát
vždyť víš
že jako jediný
máš rád
a to je pozdě
moc pozdě
toužit zapomenout
...