Ztráty gravitace

Za odumřelými kořínky seschlých pustin,
kde v březích zapomenuté kapky samotí,
říčka čím dál rychleji odplouvá k ústí
a moře neváhá a přichází jí naproti…

Mráz se zimou už dávno jsou v koncích,
jaro začíná barvit svěžím rudnutím,
květ se odpoutává od žlábků na stoncích
a list vrůstá do plodů těsně před puknutím…

Ráz naráz se hrom do blesků vnese,
že hne i sopouchy s prachem sopečným,
v tu chvíli nebe svými mraky zatřese
a výboj protne skutečné s neskutečným…

V napnuté nitce svižně plynoucích časů
tma provádí svítání v tamních dálavách,
když po náhlém zjiskření a ostrém jasu
stíny se spojí a zmizí ve dvou postavách…

Stránky básní si křídla ku letu uvily
a teď jen čekají, kam by je vzduch odnes´,
zastavují uprostřed, u zbytků třecí síly,
mezi obzorem a vstupem do nebes..

Tam, kde vytrácí se všechna pozemská tíž
a gravitace klouže jí po vznášející vestě,
v dobách, kdy Země je Slunci nejblíž,
hvězda opouští mlhovinu a měsíc už je na cestě…