Iluzionistická

Hráč, bohém, prohrával v kartách, neb neměl srdcové dámy.
Býval iluzionistou,
co po nocích spával v kapradí
a zapisoval neviditelným perem melodie tramvajových zastávek,
v domnění, že snad zapomene na nezhojené šrámy.
Stíny mrakodrapu byly jeho cílem.

Léčil se avantgardními pohledy do neznáma,
na západ od východu,
hledal tylové růže bez ostnů,
i baleríny krásnější než krása.
V klubu proutěných básníků stal se podivínem.

Ale už jej není více, teď jsem tu já,
mám Tebe,
moje světlo na konci nekonečna,
a chci být nesměle smělý,
volat na úbočí Pyrenejí Tvoje jméno,
rozvlníc klidnou hladinu slunečnic;
toulat se společně lány vlčího máku
a v klidu houpací sítě vychutnávat si,
opojení oblakem z purpuru.

však budu i ornitolog, malíř nebo kolaborant, budeš-li chtít...
pruhovanou vlajkou na stěžni plachetnic,
začátkem začínajícího začátku,
ba i pouštním námořníkem,
pro Tvá slova, děkuju..