Nevěřím

Oči rudé jak pekel pán,
po tvářích řeky slz tečou,
srdce puklé, vedví jsem klán,
mou duši na hanbu vlečou.

Víra, bez milosti zrazena,
zničená, na kolena padla,
a přestože byla zhrzena,
neprosit, na to důraz kladla.

Tvých pár slov změnilo mi svět,
mne plamen na duši zastudil,
dále již netřeba žádných vět,
důvěru mou Ty jsi zahodil.

"Hlavu vzhůru, navrať úsměv svůj,"
našeptává mi hlas cizí,
"On nezaslouží si smutek tvůj,
to zlé stane se pouhou vizí."

Neptám se tedy, ani sám sebe,
kdo osudnou chybu udělal,
jestli já, Ty, či samo nebe,
jen zášť bych tím v sobě zachoval.

"Odpusť sobě skutky naivní,
žes důvěru v něj složil,
a nenech uplynout mnoho dní,
než odpustíš jemu, co zmařil."

Nechci více zažít to zklamání,
slyším v dáli slavíky písně pět,
o letu bez křídel nemám zdání,
však jednou najdu svého štěstí květ.