Nekonečné čekání

Potácím se od soumraku
do úsvitu sem a tam
své city nezvládám
a tak v hlavě přemýtám
myšlenek se dobírám.

Už nevím co stím
a kudy kam ...
a tak se soužím
čím dál víc
myšlenkových pochodů
mám na tisíc.

Stojím před velkou
propastí nekonečna
doufám ve krásný
zlom
realita je tak krutá
přec.

Zažít ten okamžik
jen ...
až řekne to hedvábné
ano ...
poletíme do výšin
za svitu měsíce pak
vycházející luny.

Vedle ní se probouzet
a usínat ...
hladit po krásné tváři
proto skromné přání
být sní jen
to je můj sen.