Za devatero pohádek

Za devatero horami a spousty říček,
za tisícero mladých potůčků,
tam léta spící víla
uvolňuje stisk svých víček,
po Tvém hebkém sáhu
pomalu vstává,
tah po tahu,
krůček po krůčku…

Za devatero rozhoupaných oceánů
a nekonečno přelévajících moří,
tam se dohaslá medúza
z hlubin nedočkavě noří,
po obtisku horkých dlaní
rozevírá duševní leporelo,
snad nic jí nebrání
zrychlovat pomalý dech,
až se okolní korály
prohýbají v zádech…

Za devatero zmrzlých světů,
kde mráz obléká závěje,
tam se tak najednou
probouzí zchablé krůpěje
už při pouhé myšlence,
až zas vyjde slunce
z těch minulých soumraků,
paprsky zasype
všechny skulinky
nevšedních zázraků
a rozpálí rynky
chladných kopců,
no co je proti tomu
tání ledovců…

Za devatero horami a spousty říček,
kde se k sobě tulí
sasanka a rak poustevníček,
za devatero pohádek, co osud nám píše,
aniž sám člověk tomu věří,
tam se srdce přibližují
a zužují do jediné skrýše
ještě na menší mezeru
než prach v rozvátém pápěří…