Bez lásky

Možná jsi čekal veršů hrst
V době kdy mě napuchá prst
Druhý den dostáváš ve verších psaní
Je to tak zvláštní, není to zdání
Usmíváš se? Jaké to je?
Když báseň tvá pokračuje
Nechtěla jsem už nic psát
Jenže ti toho chci tolik dát
A v cestě mi stojí jen dvě slova
Myslívám na ně znova a znova
Jsou tak zákeřná, berou mi klid
Tebe však hřejí a učí tě žít
A tenhleten rozdíl nás dva dělí
A pak i fakt, že jsme se neviděli
Mě nutí myslet, sebe ničit
Mrzí mě, že to tak musím líčit
Možná teď nevíš, co to čteš
Ale přijít na to dokážeš...