Pouštní okvětí

Období suchého ticha
přináší ten největší déšť,
právě když těžce se Ti dýchá
a myslíš, že už to nemůžeš snést.

Horko nad pouští vyhasíná,
když slunce zachází za obzor
a zázrak s hvězdami se prolíná,
zatímco city hlásí se o prostor.

Nerýmy se zanáší písky
v pouštních dunách
a měsíc vykládá pohádky
o hvězdných lunách,
které se roztékají v čase.

Plátky růže v zaprášeném okvětí
se rozutěčou a uletí
vzhůru do nebes,
když na tváře je políbíš
a za zázraky jim přislíbíš
hvězdné prstence...Od nevěst.

Záříš a nemyslíš,
cítíš a neslyšíš,
utíkáš a nevidíš,
v tichu usínáš.

A tak další pouštní růže
do nebe před námi se rozlétá,
když slibuješ jí, že do léta
začne znovu kvést.