Lovec a mláďata XLVII.

"Díky bohu", tiše vyklouzlo z úst lovce,
pokusí se přistoupit blíž, když mu to dovolí,
znají se odmala, tak je tu jistá šance,
rozhlédl se kolem, zda není nikdo v okolí.

Fenka zůstala stát na původním místě,
když lovec udělal opatrný krok vpřed,
ač znali se dlouho, chovali se nejistě,
že bojí se Tlapička, poznal lovec hned.

Okamžitě zahlédl v jejích očích strach,
váhala, zda zůstat nebo na útěk se dát,
to zajetí narušilo mezi nimi vztah,
nešel dál, nechtěl jí bezpečí úkrytu brát.

Za chvíli fenka zkusila se přiblížit,
lovec raději udělal několik kroků zpět,
zas získat její důvěru bude se snažit,
to člověk jí v té bedně ukázal krutý svět.

Tlapička už dávno nebyla malé kotě,
teď však připadala mu tak zranitelná,
nezbude než nechat ji teď o samotě,
doufat, že obnoví se pouta neviditelná.

Vrátil se zpět do města, ještě pár dní zůstane,
uvidí, třeba čas řešení napoví,
v baru uslyšel "co mohu vám nabídnout pane,
a jak jste si přál, účet pro vás mám hotový."

"Je naživu, i když nevím, jak moc zraněná,
fenka našla ji ukrytou hluboko v lese,
vím jediné, je chudák k smrti vyděšená,
ještě pár dní zůstanu, odjezd odkládá se.

Dejte si se mnou sklenku, dnes nechci pít sám,
snad příroda na její stranu postavila se,
zítra se za ní zpět na to místo vydám...",
pak všiml si barmanky, jak na něj dívá se.

V tom pohledu byl smutek i radost zároveň,
její zelené oči měly hebkost sametu,
už kdysi je postavil smaragdu na roveň,
teď přidal k nim krásu motýla za letu...