Dvě jsou málo

Jak krásně je na tom světě,
tam, kde má jistota uvadá.
Jak krásně je na tom světě,
tam, kde milión žen do náruče jednoho muže spadá.

Chtěla bych být pírkem,
jde mu všechno z lehoučka,
chtěla bych být vzduchem,
někdy miloučká,
někdy okolím káraná svým vzruchem,
neviditelná.

Proč?
Muž je šéf...
Proč ignoruje řev!
Kdy?
Když vládla pýcha.
Když milióny žen mu v náručí jiným tělem vzdychá.

Řád klidu ve mně dřímá,
uteču před bolestí.
Zrcadlo smutek z mého těla snímá,
nikdo se už ke mě nevměstní.

Dát poslední polibek,
láskou zabít,
zadupat do země,
uvězněná jít dál,

raději trpět než být člověk, co na prsou hada hřál...